Na křídlech motýlů 2 « Krajinou a přírodou východních Čech

Na křídlech motýlů 2

rubrika: Fauna autor: admin 13. 1. 2013

Šat motýlů – odraz světla a barev jejich životního prostředí podle Andrease Suchantkeho

motto:

Goethovská biologie není totiž jen alternativním způsobem uchopování živého světa, je i zdrojem jiného nakládání s ním.

D. Pleštil, Vesmír 2004

Nositelem motýlí krásy a většiny rozpoznávacích znaků jsou motýlí křídla pokrytá drobnými šupinkami. Tyto šupinky mají nesmírně složitou stavbu z příčných i podélných žebérek a trámečků, mezi nimiž je prázdná vzduchová vrstva. Lesklé zabarvení křídla je výsledkem lomu světelných paprsků. Pestré barvy jsou pak způsobeny přítomností chemicky složitých barviv zvaných pteriny. Kombinací obou možností vzniká ta nesmírná rozmanitost ve zabarvení tisíců motýlích druhů.

Světem zvířat, V. díl (2.část), M. Kunst, Albatros 1973

Čerstvě vylíhlý ostruháček ostružinový udivuje nádhernou zelení na rubu svých křídel

Stejný motýl na konci svého života …

Jedno z tradičních vysvětlení říká, že u většiny druhů motýlů odpovídá alespoň částečně barva a kresba křídel jejich životnímu prostředí a může tedy plnit jakousi maskovací funkci. Lesní motýli mají křídla tmavá, luční naopak spíše světlá. A. Suchantke tuto myšlenku v duchu německé „Goethovské biologie“ dále zajímavě rozvíjí – vnímá ekosystémy i jako jakési „superorganismy“ a jednotlivé druhy v daném ekosystému žijící jsou potom podle něho jeho podobnou součástí, jako jsou buňky a orgány součástí těla. Každý druh pak zaujímá určité „postavení“, které se snaží i nějak prezentovat či signalizovat svým vzhledem. V případě motýlů hovoří A. Suchantke o biotopových šatech či o „biotopově sympatickém designu“.

Typickými lučními motýly se světlými křídly jsou bělásci, zde bělásek ovocný při námluvách

Luční motýli pak prezentují svojí přirozenost a příslušnost k prosvětlenému otevřenému prostoru světlou barvou křídel. Do této skupiny motýlů patří například bělásci, žluťásci a otakárci. U bělásků je hlavní složkou bílého pigmentu guanin – dusíkatý derivát, který vzniká přeměnou z močoviny a motýl tak ukládáním tohoto barviva do křídel zabíjí hned tři mouchy jednou ranou – zbavuje se toxických látek, stává se nechutnou kořistí a zároveň tuto nechutnost demonstruje bílou barvou. Alespoň tak se to traduje v literatuře, i když osobně si myslím, že je to jen taková ta vědecká vyprávěnka typu : Brouci jsou druhově nejbohatší skupinou hmyzu, protože mají krovky a drabčíci jsou nejpočetnější skupinou brouků, protože krovky naopak druhotně evolucí ztratili.

K lučním druhům patří hlavně žluťásci a bělásci – zde žluťásek r. Colias

K lučním druhům patří hlavně žluťásci a bělásci – zde bělásek Realův

U lesních motýlů (např. bělopásci nebo batolci) naopak převažuje tmavá barva často se světlými páskami. Taková kontrastní kresba se podobá hře stínů a ostrého světla v podrostu listnatého lesa. Kontrast bývá někdy zesilován výrazným odrazem světla (odrážejí se většinou kratší vlnové délky vytvářející fialový či modrý lesk) a barvoměnou.

Typickým lesním druhem je bělopásek dvouřadý

Batolec duhový předvádí typickou barvoměnu

Lesostepní druhy, kterých je z “lesních” druhů většina, preferují otevřená prostranství lesních světlin. Tito motýli se pak podobají lučním druhům – typickým příkladem je jasoň dymnivkový.

K vzácným lesostepním druhům patří například jasoň dymnivkový

Biotopově nevyhraněnou – přechodovou skupinu (v Evropě asi nejpočetnější) představují pak motýli lesních lemů a podobných stanovišť. Sem patří např. perleťovci, hnědásci a většina našich baboček – motýli s hnědou až červenooranžovou barvou.

Biotopově nevyhranění motýli mívají podle Suchantkeho hnědo-červené zabarvení. Zde babočka bílé C.

Lesní lemy stejně jako louky obývá i náš “nejhojnější” hnědásek – h. jitrocelový

Mezi těmito motýli je i jeden druh, který si dovolil výstřednost „převlékání. Jde o babočku síťkovanou (Araschnia levana), která během roku tvoří dvě generace. První – jarní generace má červená křídla a létá již v dubnu a květnu, kdy ještě není zcela vytvořený souvislý listový zápoj a lesní lemy jsou dostatečně prosvětlené. Druhá – letní generace má křídla tmavá, která jsou typická spíše pro lesní motýly. V době jejího letu převažuje v lese již výrazně zastínění.

Když létá jarní generace babočky síťkované, nejsou stromy ještě plně olistěny a motýl má světlejší načervenalou kresbu.

Kdežto letní generace babočka síťkované létá ve více zatíněném prostředí a proto má tmavou kresbu, která je typická pro “lesní” motýly.

Další skupinu představují luční motýli, kteří jsou většinou schováni v trávě. Sem patří hlavně okáči. Tmavá barva křídel jim pomáhá absorbovat sluneční záření a rychleji se ráno zahřát na provozní teplotu. Chladněji je na horách a proto mívají horští okáči tmavší kresbu. Pokud tito motýli sedí nehybně na vegetaci, jsou téměř neviditelní. Samostatnou skupinu představují pak modrásci. Velkou část života tráví v klidu na vegetaci, kde jsou velmi nenápadní a to i přesto, že kresba na rubu jejich křídel je často poměrně výrazná.

Okáč černohnědý (ostatně jako vvšichni motýli) se po ránu rád vyhřívá na sluníčku

Modrásek ušlechtilý …

Líc křídel má pak zejména u samců velmi nápadnou modrou barvu, která ovšem vzniká hlavně díky lomu a odrazu světla na mikroskopických lamelách na povrchu šupinek křídel. Samice se pigmentem příliš neliší, ale tyto struktury jejich křídla postrádají, takže působí většinou mdlým nevýrazným dojmem. Samice mají tendenci se spíše schovávat, kdežto samci při vyrušení odlétají. Za letu rychle mávají řídly, přičemž rychle mění polohu svrchní plochy křídel vůči dopadajícím paprskům. Na sluncem nasvícené louce pak doslova mizí před očima v jakémsi stroboskopickém sledu záblesků. Sledovat takového letícího motýla je téměř nemožné.

Sameček modráska jehlicového předvádí svoji modrou barvu

Rozdělení motýlů do „biotopových skupin“ je u nás dnes již jen málo nápadné. Je to dáno tím, že člověk svým působením vytvořil kulturní krajinu s novou mozaikou biotopů. Důsledkem toho je, že příslušnost jednotlivých druhů motýlů k určitému prostředí lze rozeznat jen obtížně, přestože tu tato vazba zcela jistě existuje. V tropech (a zejména v lesích) se tato vazba projevuje mnohem výrazněji, včetně fenoménu jakýchsi lokálních „módních trendů“, kdy na určitém stanovišti převažuje i u navzájem nepříbuzných druhů jeden typ kresby a na jiném místě jiný typ. Nesmírně zajímavá tématika těchto „biotopových a mimetických“ okruhů však vydá na několik knih a tak nezbývá než odkázat na literaturu.